philodendron plowmanii

nudné informace, abych vás nalákal k tomu, že tomu rozumím

Philodendron Plowmanii je terestrický (po zemi se plazící) druh Philodendronu pocházející z tropických oblastí Ekvádoru a Peru. Patří mezi vyhledávané sbírkové rostliny díky svým velkým, srdčitým listům s jemným stříbřitým vzorováním.

Základní podmínky pro co možná nejideálnější růst v domácích/pokojových prostředích.

krátce... není to Mamei je to Plowmanii

Philodendron Plowmanii je druh, který se často plete s podobným Philodendronem Mamei. Když se na ně podíváme z rychlíku, může se stát, že je od sebe těžko rozeznáme. My to ale uděláme jinak – podíváme se na ně pomaleji a určitě najdeme pár rozdílů.

Jedním z hlavních znaků je řapík (stonek listu). U Plowmanii je nápadně zploštělý a jemně zvlněný, zatímco Mamei má řapík spíše kulatý a hladký. Rozdíl je i v listech – Plowmanii má listy tužší a s výraznější strukturou, zatímco Mamei se vyznačuje typickým stříbřitým mramorováním, které u Plowmanii není tak časté.

Oba druhy patří mezi tzv. „crawling“ philodendrony – to znamená, že nešplhají po opoře, ale v přírodě se rozrůstají po zemi a zakořeňují pomocí vzdušných kořenů.

proč střihat a nenechat to být?

Rozhodl jsem se, že „spravím“ nebo „vylepším“ – můžeme tomu říkat, jak chceme – svou jedinou rostlinu Philodendron Plowmanii a pokusím se jí alespoň částečně vdechnout nový život. Protože proč ne?

Když jsem si Plowmanii poprvé pořídil, vůbec jsem netušil, že je to druh označovaný jako „crawling“. V té době jsem vlastně ani nevěděl, co „crawling“ typ znamená, a upřímně řečeno, nejspíš jsem ani pořádně nevěděl, že jde o Plowmanii.))

Prvních pár měsíců jsem ji měl pouze jako řízek se třemi relativně malými listy a snažil jsem se ji zakořenit ve vodě. Jelikož jsem ji získal na začátku vegetačního klidu (někdy koncem října), musel jsem nějakou dobu počkat, než si vytvoří alespoň nějaký kořenový systém. Proces tvorby kořenů probíhal poměrně dobře, ale kvůli již zmíněnému období vegetačního klidu jsem si na nové lístky musel počkat poměrně dlouho. Rostlina se však držela v dobré kondici a přežila dokonce i zimní stěhování (she strong).

Během zimy se její kořenový systém poměrně zlepšil, a tak jsem se rozhodl, že ji na konci března – tedy na začátku vegetačního období – přesadím do substrátu. Shodou okolností to bylo zrovna v období, kdy jsem si myslel, že jsem Jamie Oliver pokojových rostlin, a proto jsem s klidem mně vlastním zvládal i tvorbu vlastního substrátu. Rostlinu jsem tedy přesadil do směsi (vlastní rukou připravené) určené pro aroidy a čekal, co se bude dít.

Neměl jsem žádná velká očekávání a moc jsem netušil, jak velká rostlina může z Plowmanii nakonec vyrůst. O to víc mě na jaře průběžně překvapovala. Od konce března do začátku srpna vypustila celkem sedm listů. Během tohoto vývoje jsem si ale všiml i několika méně příjemných projevů, které tato rostlina má.

Plowmanii a hlavní problémy - (uschlé špičky listů)?

Uschlé špičky listů u Plowmanii patří mezi zásadní problémy, kterým jako pěstitelé (haha) čelíme. Hlavním důvodem je to, že ve většině českých bytů a domů nedokážeme – respektive z podstaty věci ani nemůžeme – stoprocentně napodobit přírodní podmínky, ve kterých se tyto rostliny vyskytují.

Když odhlédneme od světelných podmínek a dalších důležitých faktorů, které mají vliv na ideální růst, je vzdušná vlhkost vůbec tím nejzásadnějším. Philodendron Plowmanii má ve svém přirozeném prostředí v rovníkových oblastech Jižní Ameriky vzdušnou vlhkost mezi 60–80 %. V českých domácnostech se průměrná vlhkost mění podle ročního období – v létě bývá kolem 40–50 %, v zimě ještě o něco méně.

Pokud bychom se tedy chtěli vyvarovat problémům s uschlými špičkami listů, musíme tomu jít naproti. Níže uvádím pár možností, jak lze problém se vzdušnou vlhkostí alespoň částečně vyřešit.

Problém s vlhkostí v mém případě buď akcentoval, nebo přímo způsobil neúplný rozvoj stonků a listů během růstu. Plowmanii se poměrně dařilo a za pár měsíců mě obdařila relativně velkým počtem listů... bohužel ne všechny vypadaly dobře. Často se stávalo, že se stonek nového listu neodlepil od původního, což ve výsledku vedlo k tomu, že byl stonek poškozený, někdy i natržený. Občas se také stalo, že kvůli nízké vzdušné vlhkosti se list nedokázal v průběhu růstu ideálně rozbalit a během vývoje prasknul. Proto jsem hledal a snažil se přijít na to, co by mohlo být za problém. V momentě, kdy jsem položil misku s kamínky pod květináč, začal problém postupně odeznívat a vyvrcholením tohoto procesu byl ten nejkrásnější list, který jsem v průběhu vývoje vypěstoval.

Tímto se blížím k tomu, proč vlastně tento článek píšu. Jelikož jsem v momentě, kdy jsem chtěl Plowmanii poprvé zasadit do substrátu, nevěděl, že jde o „crawling“ typ philodendronu, zasadil jsem ji do klasického kulatého květináče. Rozvoj Plowmanii pak nabral zběsilou rychlost a nyní mi rostlina, respektive její dlouhý táhnoucí se kořen, pomalu vypadává z květináče. Proto jsem se rozhodl zakročit tak, jak mi velí mé zahrádkářské sklony – rázně.

Rostlina bude v budoucnu potřebovat spíše nějaký podlouhlý truhlík, ve kterém bude moci postupně zapouštět své vzdušné kořeny do substrátu a bude dělat přesně to, co má – táhnout se.)) Než jí v tom ale pomůžu a přesadím ji do něčeho rozumného, zkusím tu aktuální, z mého pohledu s posledním majestátným listem, rozdělit na několik (psáno několik, myšleno čtyři) menších a vypěstovat si z nich více rostlin. Výsledná z nich vyhraje cenu „bydlíme v podlouhlém květníku“ a bude moci nadále obdařovat sousedy, z okna na východní stranu našeho malého bytu, svými krásnými, doufejme ještě většími listy.

experiment

Nejhezčí dva řízky (ten poslední se suverénně nejmohutnějším stonkem a poměrně velkým růstovým bodem a druhý, podle mého skromného názoru, s druhým nejhezčím listem) se budu snažit zakořenit v mechu. Pro tento způsob použiji skleněnou vázu. Spolu s mechem využiji i keramzit. Ten plní roli vodního rezervoáru, který zaujímá asi třetinu výšky vázy. Zbylé dvě třetiny tvoří vlhký rašelinový mech, do kterého „zasadím“ oba řízky.

Jedinou podmínkou tohoto způsobu zakořenění je, aby rezervoár stále obsahoval alespoň trochu vody. Výška hladiny vody zároveň nesmí přesáhnout spodní hranici mechu, protože hrozí jeho hniloba. Pokud udržujeme hladinu maximálně ve výšce keramzitu, voda se bude pomalu odpařovat a udržovat mech stále vlhký. Tímto způsobem jsem už zakořenil větší množství řízků a nemůžu si ho vynachválit.

Na druhé straně tohoto experimentu se pokusím zakořenit ty „horší“ dva řízky, které mají většinou poměrně velký a poškozený list (kvůli problémům s vlhkostí, které jsem měl v průběhu pěstování této rostliny), ve vodě. Vyzkouším tak, který způsob bude pro tyto rostliny nejlepší. Ostatní podmínky budou mít oba způsoby pěstování stejné – jsou poměrně blízko u okna na východní stranu. Vodu v kelímku i ve váze budu pravidelně měnit a udržovat. Mateřskou rostlinu jsem zároveň, s původními třemi listy, které zůstaly v substrátu, nechal dále růst a jsem zvědavý, jestli se po tomto bláznivém střihání náhodou nevzpamatuje a nevyhodí nějaký nový lísteček.))